Seděla jsem u okna a hleděla ven. Venku pršelo a byla bouřka, moje nálada byla úplně stejná jako to počasí. Chtělo se mi křičet na celej svět. Chtělo se mi brečet, ale slzy jsem už neměla, byla jsem úplně vyčerpaná a už jsem neměla sílu dál. Měla jsem ten pocit, že umřu, moje bolest mě sžírala a já jen vzpomínala na ty krásné chvíle, které jsem s ním prožila. Proč? Proč se jednoho dne natolik změnil, byl najednou tak chladnej, už mi ani nepsal ani nevolal, prostě už se neozval, a jednoho dne vůbec nepřišel. Čekala jsem na něj a vyhlížela ho v dáli, zda se někde nezjeví, ale nic celej den nic. Jdu k němu domů, zvoním – nic. Vezmu si klíč, který je schovaný pod květináčem vedle jeho dveří. Plná pocitů, naštvaná na něj otevřu dveře a vejdu dovnitř. Nic, velké ticho, ani živáčka. Bydlel sám, protože jak říkal, společnost jiných lidí ho znervózňuje. Prý všechny ty pocity z těch lidí vyzařují a on je nemůže unést. Rozhlédnu se po pokoji a hledám nějaký náznak, že by byl doma. Šla jsem sem s rozhodnutím, že si musíme promluvit a teď, když jsem tady mám strach, strach o to zdali mě vůbec miluje. Miloval mě on někdy vůbec, nikdy mi to neřekl do očí jen něco naznačoval ale nikdy mi to neřek. Nepředstavovala jsem si to já vůbec?! Nebyla to jen moje mylná představa, jen moje přání?! Sebrala jsem všechnu svou odvahu a šla jsem k němu do ložnice. Postel byla ustlaná, vypadala jako by na ní vůbec nikdo nespal. Přišla jsem ke skříni, ale jeho oblečení tam nebylo. V tu chvíli, když mi došlo, co se skutečně stalo, se mi setmělo před očima a jako bych už svoje nohy neovládala, padla jsem na kolena a začala brečet. Plná bolesti a smutku a hněvu. Ano byl to hněv byla jsem na něj naštvaná, že se jen tak vypařil a ani to nedal vědět. Zmizel, zmizel úplně stejně, jako se jednoho dne objevil. Pak mi to došlo, on si to určitě plánoval už dřív, jinak by se nechoval tak chladně. Asi po hodině pláče a zoufání, jsem se sebrala a šla domů. Teď tady sedím a vzpomínám. Přemýšlím, co bude dál s mým životem, životem bez něj. Vzpomínám, jak jsme se poznali. Mě bylo tehdy ještě 19 let. Bylo to asi 3 měsíce před oslavou mých dvacátých narozenin. Byla jsem na brigádě v supermarketu Marx, kousek od místa kde bydlím. Doplňovala jsem tam zboží, když ke mně přišel a zeptal se mě, kde najde kávu. Když jsem mu pohlédla do očí měla jsem pocit, že se utápím v tekuté čokoládě. Byly tak nádherné. Cítila jsem se jako bych ztratila řeč. Stále se na mě díval a pak se na mě usmál. Jeho úsměv byl okouzlující, když na mě odhalil tu řadu skvostně bílých zubů měla jsem pocit, že snad omdlím. Sakra, přece se mě na něco ptal ne?! Co to jen bylo, jo jasně, káva.....chtěl kávu. Sebrala jsem odvahu a šla jsem s ním. Došla jsem až k regálu číslo 13, kde káva byla. Když jsem mu jí ukázala znovu se na mě usmál a řekl "děkuju". Jeho hlas byl jako kdybych slyšela zpěv ptáku, krásný a jemný a přitom z něho vyzařovala jeho mužnost. Sebrala jsem se a šla zpátky ke svému nedoplněnému regálu a přitom jsem ucítila jeho pohled v zádech. Celou dobu se na mě díval, dokud jsem nezašla za roh. Poté jsem ho už neviděla. Asi už zaplatil a odešel. Ten den jsem musela skončit později, protože jsme měli inventuru. Bylo asi půl desáté, když jsem šla domů. Domů jsem to vzala parkem, chtěla jsem si ukrátit cestu. Do uší jsem si nasadila sluchátka a pustila jsem si písničku Voodoo people od The Prodigy a směřovala jsem si to domů. Nic okolo jsem neslyšela a bylo mi tak dobře. Ráda se jen tak ponořím do svých myšlenek. Zrovna přemýšlím nad tím krásným klukem, když najednou mám takový zvláštní pocit, že mě někdo sleduje. Snažím se ten pocit zahnat, ale nejde to. Někde jsem slyšela, že se nemám otáčet a tak i když mě to pořád trápilo tak jsem se ani jednou neotočila. Z ničeho nic mě někdo vezme kolem pasu. Já se leknu a rychle se podívám kdo to asi je. Páni byl to ten kluk, co chtěl to kafe. Jsem úplně překvapená, co asi chce. Vyndám si sluchátka a podívám se znovu na něj. On se ke mně nakloní a řekne mi.  Promiň, že tě tak přepadám, ale někdo tě sleduje, už od té doby co jsi vyšla z obchodu. Myslel jsem si, že je to tvůj přítel, ale když jsem si všiml, že jde stále za tebou a neosloví tě tak mi to bylo podezřelé". Chvíli jsem na něj jen tak nevěřícně koukala a on asi po dvou minutách řekl, " promiň ale asi jsi stále v šoku, kdyby něco já jsem Tom, prosím tě řekni mi kde bydlíš aby to nevypadalo divně". Až po té co to dořekl jsem se zmohla vůbec něco říct a povídám mu, " no bydlím tady když zahneš do leva tak hned ten barák na rohu, a kdyby něco já jsem Emily". Usmála jsem se na něj a nemohla jsem se dočkat, až údajný šmírák zmizí. Dorazily jsme k mému domu, který jsem zdědila po smrti rodičů, a já mu říkám "nechceš za mou záchranu pozvat alespoň na kafe? Stejně nemám teď co na práci a alespoň mi vysvětlíš co se přesně dělo" , usmál se na mě a já jsem byla ráda že jsem dala vůbec dohromady nějakou srozumitelnou větu. Jeho úsměv mě zase okouzlil jako poprvé. "Tak dobře". Byla jsem nervózní už dlouho jsem neměla doma nějakého kluka, kromě mých pár kamarádů ale to byly z části gayové, a nebo zadaní. Vyhrabala jsem klíče z tašky a s roztřesenou rukou jsem se je snažil zasunout do zámku. Chvilku se mi to nedařilo ale když se to konečně povedlo, vešla jsem dovnitř a rozsvítila jsem na chodbě. Sundala jsem si kabelku a odložila jsem jí na botník, pak jsem si sundala bundu a boty. Vzala jsem kabelku a šla jsem do kuchyně. Kabelku jsem odložila na stůl a za mnou hned šel můj host, okouzlující Tom. Otočila jsem se a zavedla jsem ho do obýváku. " Sedni si kde chceš, chceš do kafe mléko, cukr nebo smetanu?" , a on mi jako tím svým nádherným hlasem řekl " jen smetanu prosím". Kývla jsem jako že rozumím a šla jsem udělat to kafe. Jelikož já kafe pít nemohu, kvůli své srdeční chorobě zvané kardiomyopatie, tak jsem si udělala čaj. Kafe jsem tu měla jen kvůli přátelům. Když se dovařila voda, šla jsem do obýváku za Tomem. Položila jsem kafe na stolek před křeslem na kterým seděl. Pak jsem si sedla naproti jemu, a plná takového zvláštního pocitu jsem se mu snažila naslouchat, Tom začal "Víš šel jsem zrovna do svého bytu, když jsem si všiml, že jsi vyšla z obchodu a nějaký muž šel za tebou. Nevěnoval jsem tomu pozornost, až do chvíle kdy jsi šla do parku a on stále šel za tebou. Myslel jsem si že je to nějaký tvůj známý ale on tě jen sledoval a nepokusil se o kontakt, když jsi vcházela do té tmavší části parku kde nikdo nebyl tak on začal zrychlovat. Ta jsem vyrazil za tebou aby jsem ti nějak pomohl. Toť vše".